Tuhle ambasádu nerušte.

čtvrtek 19. srpen 2010 20:46

Ale provětrejte ji.

Musím přiznat, že pečlivě sleduji vše, co se v naší politice děje. Také ale přiznávám, že jsem si zapověděl cokoli komentovat. Párkrát jsem to již porušil, a poruším to i dnes. Mám k tomu dost pádný důvod.

Sleduji tanečky okolo snah pana ministra zahraničí, snížit počet našich zastoupení. Četl jsem komentáře, které tuto snahu jednoznačně zatracují, četl jsem jiné, které to vítají. Nemám na tuto problematiku vyhraněný názor, ve věci nejsem vzdělán, nemám dostatek informací, tudíž do debaty nezasahuji. Jen popíši příběh jedné dívky, který jsem sledoval od počátku a do nějž jsem byl, díky okolnostem,  přinucen vstoupit.

Dcera jednoho našeho kamaráda je inteligentní a pracovité děvče. A má, a to je v tomto příběhu velmi důležité konstatování, velmi vyvinutý smysl pro pořádek a zodpovědnost. Vystudovala hotelovku a aby byla dokonalá v němčině, pracovala v jednom z německých penzionů. Potom přivítala nabídku její tety, žijící v USA. Měla se tam přes den starat o malé dítě své sestřenice, večer potom chodila do školy. Tak jako je dobrá v němčině, chtěla být dobrá i v angličtině.

Jenže časem bylo všechno trochu jinak. O prcka se starala 24 hodin denně, její hotelovka byla využita na vyvařování rodině. Do školy sice chodila, ale fyzicky to přestala zvládat. Ale i psychicky, to se projevil její smysl pro zodpovědnost. Viděla, že nestíhá. Když projevila snahu vrátit se domů, byla vystavena psychickému nátlaku. Ta rodina si z ní udělala zadarmo služku, byla by škoda, pustit jí.

Pak všechno vzalo rychlý spád. Lída už to nevydržela, vzala auto, jela stovky kilometrů k hranici s Mexikem, pěšky přešla do Tijuany. Celou tu dobu ale o sobě nedala vědět. Rodiče jenom věděli, že auto se našlo na hranici, z Tijuany byl také jeden z jejích spolužáků. Podařilo se na něj získat telefonní číslo, teď jsem se do příběhu dostal já. Byl jsem jediný, kdo jakž takž mluví anglicky a tak jsem se dovolal, promluvil se spolužákem. Požádal jsem jej, aby jí nařídil, aby nejbližším letadlem odletěla do hlavního města a taxíkem odjela na naše velvyslanectví. Jako zázrakem se to povedlo.

Jenže. Pochopitelně jsem volal na ambasádu, abych její příjezd avizoval a požádal o pomoc pro ní. Věděli jsme již, že je ve velmi špatném psychickém stavu. Hovor s paní na ambasádě se nedá reprodukovat, ještě dnes, když si na to vzpomenu, otevírá se mi nůž v kapse.

Nezbylo tedy, než čekat. Při dalším telefonátu na ambasádu jsem již mluvil s nějakým vyšším úředníkem. Ten mi sdělil, že uvidí, co se dá dělat. Co se dalo dělat, to jsme zjistili později. Lída na úřad přišla odpoledne, bylo jí sděleno, že pro ní nemohou nic udělat, ať přijde druhý den. Ten úředník později přiznal, že viděl, v jakém je psychickém stavu. Lída vše nervově nezvládla, vyběhla na ulici a skočila pod auto.

Teprve potom se úřednictvo rozpohybovalo. Lída se dostala do nemocnice, potom, naštěstí neměla vážné zranění, na kliniku pro duševně nemocné. Spolu s jejím švagrem jsme následně zařídili repatriaci domů.

Takže, rušit ambasádu v Mexico City by jistě byl nesmysl. Jenom by to chtělo na těch, které zůstanou, vyvětrat. Připomenout úřednictvu, z jakých peněz jsou placeni, a co je, mimo jiné, náplň jejich práce.

Zdeněk Joudal

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Zdeněk Joudal

Zdeněk Joudal

O všeličems,co mne zaujme a vyprovokuje k psaní.

To,o čem bych rád psal a někomu sdělil,sděluji zatím jen mé ženě, rád bych to změnil.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy